|
|
Hudba, čas a prostor v progresivní reflexi Leoše Janáčka
Procházková, Jarmila
Příspěvek se soustřeďuje na tu část Janáčkovy teorie hudby, která byla zaměřena na souvztažnost hudby a prostoru, a tím i logicky zahrnovala termín čas jako kontinuum, ve kterém hudba probíhá. Ideální studijní materiál Janáček nalezl v nápěvcích mluvy a v lidové písni, tedy v oblastech nezatížených písemnou (psanou) petrifikací a umožňujících sledovat rytmicky a výrazově spontánně vznikající projevy. Studie se zabývá také pozdějšími Janáčkovými reflexemi specifické vazby hudby na prostor, kterou je psychická interiorizace hudební matérie. Teoretické vysvětlení týkající se lidové písně Janáček částečně nalezl v geografickém determinismu – „mesologické vlivy“ jsou podle něj příčinou regionálně specifických rysů v melodii, rytmice a dalších složkách lidové hudby. Na začátku druhého desetiletí 20. století je možné v Janáčkově teorii vysledovat nové filosofické a metodologické, včetně Einsteinovy teorie relativity. Skladatel rezignoval na termín prostoročas, který má v sobě zakódovanou variabilitu a nezávislost na pozorovateli. Právě subjektivita pozorovatele, předpokládající časové i tím i významové posuny, se stala součástí Janáčkova nazírání na hudební materiál jak ve fázi recepce, tak zejména v tvůrčím procesu. Tento náhled podpořil Janáčkovu tendenci k tektonickému pojetí hudební struktury, utvrdil jej v sofistikované práci s časovými vrstvami a ve svém důsledku tak dopomohl k vytvoření dramaturgicky unikátních počinů v oblasti operní tvorby.
|
host ::
RSS.